Červen 2013

Úzkostná porucha

1. června 2013 v 22:21 | Crowley |  Vzkazy od nás
Wikipedie: "Úzkostné poruchy se řadí k neurotickým poruchám. Zahrnují fobie a několik forem nadměrné úzkosti a strachu, které nastupují náhle a brání vykonávání běžných denních činností. Úzkostné poruchy jsou často vysilujícími chronickými poruchami a vyskytují se buď od raného věku nebo je náhle spustí určitá událost. Nastupují nebo se zhoršují v období stresu.

Protože jde o neurotické poruchy, není u úzkostných poruch narušeno vnímání reality (na rozdíl od psychotických poruch jako je např. schizofrenie) a chování neporušuje sociální normy. Člověk postižený touto poruchou si uvědomuje nesmyslnost svých pocitů. Přesto není schopen jim čelit a ovládat je. V důsledku této poruchy může dojít k ovlivnění každodenního života, u těžších případů i ke zhoršení pracovního a společenského uplatnění, někdy i k sociální izolaci."

Už nějakou dobu vím, že nejsem zrovna úplně v pořádku, ale sama jsem pořádně nedokázala pochopit proč … tak přišel na řadu internet. Co tady taky člověk nenajde, že? :-)
Víte, co je ale nejhorší? Když víte, že s vámi něco je, ale nedokáže to nikomu vysvětlit … ani rodině, ani přátelům.
Sama bych své problémy nedokázala správně vyjádřit, tak jenom vyjmenuji pár věcí, na které jsem narazila a se kterými se dokážu ztotožnit:
  • neustále přehodnocuji (a kritizuji) svá rozhodnutí
  • mám strach a obavy (prakticky ze všeho)
  • z kontaktu s lidmi jsem nervózní a ve stresu
  • mám problém přijmou kompliment
  • mám problém opětovat přátelská gesta (a také je rozdávat)
  • nemám odvahu někomu odpovědět, natož sama začít rozhovor
  • o každém si myslím, že má špatné úmysly
  • vím, že ostatním připadám chladně, nepřístupně a bezcitelně, ale prostě tomu nedokážu pomoct
  • paradoxně se nejlépe cítím sama, i když si přeji být v kontaktu s někým jiným

To je jenom pár věcí … ale jak píši o kousek výše, to nejhorší je, že se nedokážu nikomu svěřit. Mám jenom dvě kamarádky. Z mé strany si troufnu říct, že nejlepší kamarádky. Ale ani jim nedokážu svou situaci vysvětlit. Takže všechno dusím v sobě a občas je toho na mě moc.

Tak píšu na blog. Od toho blogy jsou, ne? I když si to nikdo nepřečte.