Duben 2007

Nevymřeme ....... by Crowley...

23. dubna 2007 v 20:10 | Crowley... |  Jednodílné povídky TH
Takže .... po dlouhé době přidávám svoji povídku o TH .... Neodpustím si varování, že tohle, stejně jako všechny moje povídky, je blbost, ale dávám to sem pod nátlakem ze strany Schwarz .... No..to je asi tak vše co k tomu říct..... ještě snad - pokud se přeci jen pustíte do čtení, je to na vaše vlastní nebezpečí ....

A je to tady. Říkal si v duchu dredatý mladík, když si přes rameno házel popruh s akustickou kytarou. Po dvou letech naše první vystoupení. Po dvou letech, kdy se toho tolik změnilo.
Je jen těžko uvěřitelné, že už jsou to dva roky od té nehody. Od nehody, která otočila jejich životy naruby. Že už jsou to dva roky od dopravní nehody, po které už Bill nemohl chodit.
Jakmile bylo jisté, že se zpěvák slavné skupiny Tokio Hotel, Bill Kaulitz, už nikdy nepostaví na vlastní nohy, teprve teď se ukázali pravé charaktery lidí, kterými byli celou dobu obklopeni. Tom, Billovo dvojče, byla naprostá samozřejmost. Ten s ním prakticky bydlel půl roku v nemocnici, když se jeho bratr léčil. Gustav s Georgem. Byli to ti nejlepší přátelé jaké kdy dvojčata měli. A tak to i zůstalo. Ale s ostatními to bylo horší. Z týmu asi padesáti lidí zůstal jeden jediný. David. Jejich manažer. Věděl sice, že šance na návrat Tokio Hotel je téměř vyloučená, ale se skupinou byli téměř rodina. Nemohl se na ně vykašlat.
A teď to tu bylo. Po dvou letech. Po dvou dlouhých letech, kdy se na ně málem zapomnělo, byli opět tady. Tom se podíval na svého bratra. Bill seděl na svém kolečkovém křesle, pohled zabodnutý do země a v ruce si nervózně pohrával s mikrofonem. Ani jeden ze skupiny, se za ty dva roky příliš nezměnili. Tom stále svůj hip hopový styl a dlouhé dredy. Bill černě obarvené a divoce rozcuchané vlasy, i když pravda kratší, než si lidé pamatovali a samozřejmě i nezbytné líčení. Gustav s Georgem byli také pořád stejní. Prostě sestava, tak jak si je všichni pamatovali. Ale něco se přeci jen změnilo. Jejich pohled na svět. Před dvěma lety, když byla jejich kariéra na vrcholu, nic neřešili. Byl to jejich okamžik. Jen a jen jejich. A oni si ho dosyta užívali. Ale teď? Životní hodnoty se jim lehce proházeli. Na prvním místě už nebylo, co nejvíc si užívat popularitu, ale užívat si života samotného. Hlavně Tom, který málem přišel o svého milovaného bratra, se hodně psychicky změnil. Byl daleko zodpovědnější a dospělejší.
"Jsi v pořádku?" Tom si starostlivě přiklekl k bratrovi. Bill zvedl pohled od země a s lehkým úsměvem se mu podíval do očí.
"Ano jsem." Byl svému dvojčeti neuvěřitelně vděčný za všechno, co pro něj za poslední roky udělal. Za to, že byl stále při něm. Při všech neúspěšných léčebných pokusech i rehabilitacích. Byl stále s ním.
"Tak bando, připravte se! Za chvíli vás ohlásí. Jste všichni v pořádku?" přiběhl k nim David a všichni sborově přikývli. To on jim zařídil tohle vystoupení. Kluci sice nechápali jak, ale byli tady. Po dvou letech měli vyjít opět na pódium a hned na předávání nejprestižnějších německých hudebních cen, před několika tisícové publikum.
Tom vstal ze země a přešel bratrovi za záda. Kytaru si přehodil tak, aby mu visela na zádech a rukama se zapřel o držáky na bratrově vozíčku. Gustav si nervózně pohazoval s paličkami a Georg stále poskakoval na místě. Ale to už slyšeli moderátora.
"Dámy a pánové, na závěr tohoto večera plného hudby, pro vás máme malé překvapení. Asi mi neuvěříte, až ohlásím následující skupinu, ale je to opravdu tak. Skupina, která za malý okamžik dorazí, toto prestižní ocenění sama několikrát vyhrála a nyní vám akusticky zahraje jednu skladbu z jejich posledního alba, které, pozor, vyšlo před dvěma lety. Teď už jsem vám jistě napověděl. Dámy a pánové! Tokio Hotel!!" Vykřikl moderátor do mikrofonu a halou to zašumělo, jako kdyby se spustil obrovský liják. Nikomu, pomalu na celém světě neuniklo, co se stalo před dvěma lety. Ale i přes všeobecné překvapení, se ozval váhavý potlesk.
A to už skupina vcházela na pódium. První vešel Gustav, který se posadil za svá bicí. Ihned za ním šel Georg, který se posadil na připravenou židličku a na koleno si připravil svoji basovku. V hale byl stále trochu šum, ale jakmile vyšel Tom a před sebou na vozíčku tlačil Billa, několika tisícová masa lidí utichla úplně. Tom "zaparkoval" bratra na určené místo mezi ním a Georgem a sám se usadil s kytarou na klíně na židličku.
Nechtěli na nic čekat, přeci jen nevěděli jak je publikum po takové době přijme a tak začali bez úvodního slova hrát. Skladbou, kterou si vybrali, bylo Wir sterben niemals aus - Nikdy nevymřeme. Zdálo se jim to pro tuto chvíli jako ta pravá volba.
Bylo to snad poprvé, kdy hráli do naprostého ticha. Každý se soustředil na svůj nástroj a Bill na zpěv. Sice předtím celkem hodně zkoušeli, ale hrát živě před publikem je naprosto něco jiného. Bill, který zpíval se zavřenýma očima, si opět připadal jako před dvěma lety, když stál naposledy na pódiu. Pamatoval si všechny pocity jako by to bylo včera. A všichni ostatní na tom byli stejně. Hudba pro ně znamenala život. A všichni do poslední chvíle doufali, že se jako skupina jednou vrátí. Samozřejmě, že se mohli rozejít a každý si jít po svém. Ale to je ani ve snu nenapadlo. Oni čtyři tvořili skupinu. Tak to bylo, je a bude. Ať budou slavní, nebo si budou hrát jen doma v garáži.
Poslední tóny dozněly zároveň s posledním dozvukem Billova hlasu. A v hale bylo stále naprosté ticho. Ale pak se stalo něco, co kluci ani v nejmenším neočekávali. Po pár vteřinách zaraženého ticha, hala doslova vybuchla. Všichni najednou začali tleskat, křičet a dupat. Do teď naprosto tiché publikum, dámy ve večerních róbách a pánové v oblecích. Ti všichni nadšeně a ve stoje, aplaudovali skupině čtyř mladíků na pódiu. Co jiného si ještě mohli přát? Bill se šťastně usmíval, tak jako už dlouho ne a ani Tom, Gustav a Georg nevydrželi být vážní. Byl to jejich večer.
Druhý den byly noviny a televize plné toho, co se odehrálo na předávání cen. Pro všechny to bylo obrovské překvapení, protože kromě hlavních organizátorů akce, nikdo nic nevěděl. Ale naprosto všichni se shodli na jediné věci - Tokio Hotel jsou zpět a v plné síle!

Hepčík :-)

21. dubna 2007 v 19:34 | Crowley... |  Různé
Tak tohle mě dokonale rozsekalo :-D

Tattoo...

18. dubna 2007 v 21:28 | Crowley... |  Piercingy a tetování
Po dlouhé době sem dávám pár obrázků tetování...tentokrát už hotové.....
Škoda, že je tohle jen černobíle....to musí být krásné.....

Kdyžtak si do komentářů pište, jaké druhy návrhů, popřípadě hotových tetování byste chtěli vidět......

Trasa a termíny tour TH

13. dubna 2007 v 20:34 | Crowley... |  Tokio Hotel
Zdroj: thth.blog.cz

Termíny:
3. 4. Praha
5. 4. Varšava
7. 4. Ostrava
8. 4 . Bratislava
10. 4. Budapešť
11. 4. Vídeň
13. 4. Kempten
14. 4. Zürich
15. 4. Frankfurt
17. 4. Paris
18. 4. Nancy
20. 4. Nürnberg
21. 4. Mannheim
23. 4. Stuttgart
24. 4. München
26. 4. Berlin
27. 4. Leipzig
29. 4. Bremen
1. 5. Hamburg
2. 5. Oberhausen
4. 5. Trier
5. 5. Hannover
14. 5. Köln
Zdroj: tokiohotel.de

Zdají se ty termíny, společně s tou trasou šílený jenom mě? .... Uvědomovali si jejich manažeři, když tuhle tour plánovali, že se TH celou dobu přepravují jen autobusy?? Že jen samotná cesta je vyčerpávající a pak ještě támhle někde trdlovat na pódiu??!! A šup rychle nastoupit, den jet znova busem a večer zase hop na pódium??!!!! Vždyť to nemůžou jak fyzicky tak psychicky vydržet!!! .... Já a Schwarz bysme to z fleku naplánovali líp i s našema mininálníma znalostma z oboru...je jasný, že je tam spousta faktorů, jako třeba, kdy je v místě vystupování volno, ale řekla bych, že tak dva dny mezi každým koncertem být mohly....je to fakt šílený....

300: Bitva u Thermopyl

9. dubna 2007 v 0:25 | Crowley... |  Filmy,seriály,anime
"Věčnou slávu mají na dosah ruky..."

Film vychází ze stejnojmenného komiksu, který je dravým převyprávěním příběhu bitvy u Thermopyl, kde se spartský král Leonidas a jeho 300 věrných bojovníků utká s mnohonásobnou přesilou Peršanů pod vedením krále Xerxa. Odvážní Sparťané bojují až do poslední kapky krve, jejich odvaha a sebeoběť způsobí sjednocení Řeků, motivuje k porážce Peršanů a přispěje rozvoji demokracie na Peloponéském poloostrově. Slavný komiks ožívá za přispění nejmodernějších technologií, kombinujících živé herce a metodu modrého plátna, čímž dávný příběh odvahy opět povstává v celé své síle...
Leonidas: Sparťané! Užijte si snídani, protože dnes večeříme v pekle!
Co dodat? ....WOW!!!!! ..... Abych pravdu řekla, moc jsem od toho nečekala, protože historické a ještě válečné filmy, mě moc neberou, ale tohle....to bylo fakt něco :-) ..... Když to nebudu posuzovat z historického hlediska, tak jako film je to naprosto dokonalá podívaná! .... Příběh, vizuální zpracování a výběr herců....všechno perfektně sedí .... 100% stojí za podívání....

7. spřátelený blog...

6. dubna 2007 v 22:09 | Crowley...
Na tomhle --> tessvse.blog.cz blogu najdete opravdu vše :-) ....přehled různých herců, hereček, skupin a moc, moc dalších věcí.... Tak jen šup klik na odkaz ;-) .....

Koncert 3.4. 2007 ....

3. dubna 2007 v 23:15 | Crowley... |  Tokio Hotel
Taaaak....právě jsme se vrátili z pražského koncertu Tokio Hotel :-) ....první dojmy? ...žádné....ještě mi to nedošlo :-D ....ale jinak koncert nádhernej...málo která skupina zní naživo líp než na cd a TH jsou jednou z toho mála....prostě to umí a vědí co dělají :-) ....
Kromě skladeb z nového alba, TH zahráli i pět ze starého (Schrei, Durch den Monsun, Leb die Sekunde, Rette mich a Der letzte Tag - teda doufám že jen tyhle :-D) ...ale i tak, se mi koncert zdál hrozně krátký .... měl nějakou hodinu a dvacet minut, ale vůbec by nevadilo, kdyby měl dvě hoďky :-) ....
Jeden nejmenovaný časopis jednou napsal, že od Billa nemůžeme očekávat žádnou show...měli by se za to stydět!! ... Bill drží celý koncert v chodu... i když mu nikdo v hale pravděpodobně nerozuměl, snažil se udržovat atmosféru a žbleptal co to šlo :-) .... A celý koncert byla prakticky jedna velká show...ať už šlo o světelné efekty, kouřové efekty nebo hydraulické kulisy u pódia....všechno skvěle klapalo a spolu s hudbou tvořilo prvotřídní zážitek :-) ....
Pokud jde o jinak skvělej hudební zážitek, trochu to kazily ty davy vřestících... ehm... slečen...nechci nikoho urazit, ale bylo to fakt šílený.... ale patří to k tomu, takže se asi nedá nic dělat :-) ....
Jistě, že pokud jste anti nemá cenu vám to tu líčit, ale my fanoušci víme :-) ....
Takže pokud jste dnes v Praze nebyli, urychleně si kupujte lístky do Ostravy, je opravdu na co se dívat a co poslouchat :-) ....
Tak Crowley mi řekla, abych sem něco připsala, já myslím, že to už není třeba ... Mám úplně stejné pocity jako ona a psát je sem znova, to už snad nemusím :-) Chtěla bych Vám ho jenom taky moc doporučit, je to vážně krásný zážitek.
Zvláště bych ho chtěla doporučit těm, kteří jim věří a fandí už delší dobu. Je krásné vidět, jak kluci dozráli, ať se jedná už o muziku a nebo o jejich vzhled.
Jedno vím ale jistě. Nechci aby tohle byl můj poslední koncert, chci aby jich byly spooouuuusty :-) takže doufám, že mi tohle kluci splní :-) musí ! :-D ...

Charles Baudelaire - Zdechlina

1. dubna 2007 v 22:04 | Crowley... |  Literatura
Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána,
jak stvořeného pro lásku,
jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná
na horkém loži z oblázků.
Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně,
jak dopéci by chtělo tu
a velké Přírodě zas vrátit stonásobně,
co spojila kdys v jednotu;
a nebe patřilo, jak zdechlina v své slávě
jako květ rozvíjí se dál.
Takový silný puch, že vy jste z toho v trávě
div neomdlela, na vás vál.
A mouchy bzučely nad břichem, z jehož hnilob
dralo se černo páchnoucích
pluků larv, valících se jako černý sirob
podél těch cárů živoucích.
To všechno kleslo a stoupalo jak vlna,
či perlilo se praskajíc;
to tělo, řekl bych, nafouklé mlhou zplna,
množí se, žije ještě víc.
Ten svět tak prazvláštní zněl hudbou, jak v dálce
peřeje nebo vítr zní,
či zrní, které se obrací na opálce
za rytmického třesení.
Tvary se stíraly a jenom snem už byly,
na dávném plátně lehýnce
hozeným náčrtkem, jejž mistr v pravou chvíli
dokončí dík jen vzpomínce.
- A přece jedenkrát budete, není zbytí,
jak tohle svinstvo plné much,
vy, hvězda očí mých, vy, slunce mého žití,
vy, vášeň má i strážný duch!
Ano! jak tohleto, královno spanilosti,
svátostmi zaopatřenou
vás dají do země práchnivět mezi kosti,
pod tučnou trávu zelenou.
Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru
polibky žrát vám budou dál,
že božskou podstatu i tvar lásek věru,
ač dávno tlí, jsem uchoval!
Co dodat? ....moje nejoblíbenější báseň od Baudelairea :-) ....

Extrémní svahy

1. dubna 2007 v 17:01 | Crowley... |  Filmy,seriály,anime
"Sjezd na hraně života. Pět nejlepších prknařů světa, hory, adrenalin, riziko..."

Pět nejlepších snowboardistů světa přijíždí na Aljašku, kde se koná extrémní závod ve snowboardingu. Své síly změří v nejnepřístupnějším terénu - až na samých vrcholcích zasněžených aljašských hor.
Během příprav na první sjezd se skupina sbližuje, poznává své životní příběhy, odlišné názory. Začínají vznikat přátelství, ale také rivalita. Každý z nich má k závodu jiný důvod...
Extrémní svahy vypráví o revolučním a kontroverzním vzestupu snowboardingu, který v 80. a 90. letech změnil tvář zimních sportů. Snowboarding se postupně stává celosvětovým fenoménem.
Pětici snowboardistů si ve filmu zahráli skutečné hvězdy tohoto sportu. Jedním z nich je např. Terje Haakonsen - trojnásobný mistr světa nebo Shawn White - vítěz na U-rampě na ZOH v Turíně. Díky účasti profesionálních prknařů nepoužil režisér ve filmu žádné speciální efekty ani kaskadéry. Veškeré záběry extrémních sjezdů jsou skutečné.
Extrémní svahy je vzrušující podívaná na nejlepší světová esa, která nadchne všechny milovníky nadupaných adrenalinových jízd.
Zdroj: kfilmu.net
Co k tomu říct....skvělej dokument...skvělá práce s kamerou! .... Ti nejlepší z nejlepších ve světě snowboardingu vás uvedou do toho, jak se snowboarding vyvíjel...jaké měl problémy uchytit se...a jak je na tom dnes... Rozhodně stojí za vidění....


Twins ...

1. dubna 2007 v 0:22 | Schwarz |  Tokio Hotel
Navždy spolu …
Byl jsi pro mě víc než sen
Já díky tobě znám to nej
Už celý život prý se známe
Nebyl hrou
I když spoustu přátel máme
Z očí do očí si můžem říct
Už nevím jak dlouho
Jak dlouho tě znám
A bez tebe bych byl tak sám
Nevím jak dlouho
Jak dlouho tě znám
Když vchází nový den
Víš, to že tu jsme
A já vím, že tě stále mám
Ty jsi mi svou sílu dal
Až do konce jsi při mně stál
Dobrý i zlý chvíle hlídal
Já to vím
I když spoustu přátel máme
Jenom my dva dál to táhnem dál
Už nevím jak dlouho
Jak dlouho tě znám
A bez tebe bych byl tak sám
Nevím jak dlouho
jak dlouho tě znám
Když vchází nový den
Víš to, že tu jsme
A já vím, že tě stále mám
Ať se tvý cesty klikatí víc
Věř mi - při mně stůj
Bráško můj
Chci ti právě říct …
Už nevím jak dlouho
Jak dlouho tě znám
A bez tebe bych byl tak sám
Nevím jak dlouho
Jak dlouho tě znám
Když vchází nový dne
Víš to, že tu jsem
A já vím, že tě stále mám …