Šílenství? .....by Crowley...

7. října 2006 v 16:17 | Crowley... |  Jednodílné povídky TH
"Mami, dneska se tu staví Gustav s Georgem a Tom se zdržel ve městě!" křikl Bill na matku když dorazil ze školy domů. Moc se těšil na jejich odpolední zkoušku. Měli novu písničku, tak ji potřebovali vypilovat. Sice je zatím nikdo neznal, ale všichni doufali že se jim s jejich skupinou jednou podaří prorazit.
"Nějací tvoji kamarádi?" zeptala se paní Kaulitzová, která vykoukla z kuchyně. Bill se na ní nechápavě podíval. Kamarádi?
"Mami? Vždyť Gustava a Georga znáš už asi pět let." Vysvětloval jí, ale ona se tvářila stejně nechápavě jako Bill.
"Ale Bille, z tvých přátel znám akorát Andrease." Bill nechápal. Copak jeho matka trpí nějakou ztrátou paměti nebo co?
"Cože? Vždyť já a Tom máme s Georgem a Gustavem kapelu! Za posledních pět let tu byli prakticky denně!" Bill začínal být rozčílený. Jeho matka nasadila téměř soucitný výraz.
"Ale, zlatíčko, jak bys mohl mít kapelu, když neumíš na nic hrát? A Tom je taky tvůj kamarád?" Billovi spadla čelist. Apríl už snad byl, ne?
"Mami, teď si ze mě děláš srandu, že jo? Copak si za posledních několik let všechno zapoměla? Já na nic nehraji, ale zpívám! A Tom je snad můj bratr, ne?!! Dvojče!!" Pomalu mu docházela trpělivost a tak už křičel. Jestli to je jen sranda, tak hodně blbá! A už vůbec od jeho vlastní matky, která nasadila šokovaný výraz.
"Bille, ty mě začínáš děsit. Vždyť jsi jedináček." Billovi spadla čelist.
"Tak tady už přestává všechna legrace, mami!!" Rozkřikl se na ni. Ale pak se beznadějně rozhlédl po obývacím pokoji, kde oba stály. Pamatoval si, že všude po policích byli fotky, kde byl on s Tomem od malých miminek až do teď. Ale nyní tu byly pouze fotky Billa.
"Ale, ..." nechápal Bill. Jeho matka se k němu začala přibližovat.
"Bille, zlatíčko, pojď ke mě." Zašeptala a chtěla ho obejmout, ale Bill se odtáhl a vystrašeně se na matku podíval. Pak se prudce otočil a běžel do patra, kde měli s Tomem a jejich rodiče ložnice. Okamžitě zamířil ke dveřím, kde vždycky býval Tomův pokoj. Rozrazil je a zůstal s otevřenými ústy stát na místě.
V místnosti nebylo ani známky po tom, že by tu někdo kdy bydlel a hlavně to ani nebyla obývatelná místnost. Byl to jen malý kumbálek bez oken. Všude jen police a spousta zaprášených krabic a krámů.
Bill vycouval z místnosti, ale nevšiml si, že za ním stojí matka a tak do ní narazil. Lekl se a rychle se otočil.
"Co jste udělali s Tomovými věcmi?!! Kde jsou všechny naše společné fotky!??! Co jste udělali s jeho pokojem!!?? A co jste udělali s Tomem!?!?!!" Rozkřikl se na matku se slzami v očích. Jí se v očích zrcadlil strach. Strach o Billa.
"Bille, nechápu o čem to mluvíš. Nikdy jsi žádného bratra neměl. Pojď se mnou do kuchyně. Musíš se uklidnit." Vzala ho kolem ramen a chtěla ho odvést, ale Bill jí ruku setřásl. Už se nadechoval k dalšímu křiku, ale něco se stalo. Zatmělo se mu před očima. Hlavou mu proletěla neuvěřitelná bolest jako by mu někdo do mozku narval ostnatý drát a tahal za něj. Bill se zhroutil na zem a křičel. Stále křičel a bolest neustávala. Bolest byla tak silná, že už to nevydržel. Hlas jeho matky, která také křičela se pomalu vytrácel a Bill upadal do bezvědomí. Bolest konečně ustala a Bill zůstal nehybně ležet na zemi.
Bill se začal probouzet. Po bolesti hlavy nebylo ani stopy. Chtěl otevřít oči, ale doslova ho bodlo ostré světlo, tak je zase rychle zavřel. Chvíli jen ležel a snažil se vzpomenout co se dělo než omdlel. Vzpomněl si na všechno. Znovu ho v očích začali pálit slzy. Pak mu začaly stékat po spáncích, tak si je chtěl otřít, ale když se snažil zvednou ruku něco mu v tom zabránilo. Prudce otevřel oči a přes ostré světlo a slzy se snažil zaostřit na své zápěstí. Když se mu to podařilo byl šokovaný. On byl připoutaný k posteli! Chtěl si sednout, ale nešlo to. Měl přivázané i nohy za kotníky a jeden řemen mu vedl i přes hrudník. Sakra, co se děje? Bill bezmocně škubal popruhy, které ho poutaly a snažil se je uvolnit. Bezvýsledně. Došlo mu, že tudy cesta nevede a tak se uklidnil a začal se rozhlížet po místnosti. Byla celá bílá, jedno jediné okno zvenčí zamřížované a naproti oknu dveře, které zevnitř neměli kliku. Bylo v nich, ale malé okénko a právě, když se Bill podíval směrem ke dveřím někdo prošel po chodbě za nimi.
"Héééj!!! Vraťte se!!" zakřičel co mu jeho hlasivky stačily. Chvilku čekal a pak se v okýnku objevil obličej mladé sestřičky. Když viděla Billa trochu vykulila oči a rychle odběhla pryč.
"Nééé!!! Neodcházejte, prosím!!" ale sestřička už byla pryč. Bill bezmocně položil hlavu na polštář a znovu zavřel oči. Stále nechápal, co se děje. Nechápal, kde je (i když tušil). A hlavně nechápal, co se stalo se všemi Tomovími věcmi....Nechápal nic. Opět cítil jak mu po spáncích stékají slzy. Na nic jiného než na pláč se v tuto chvíli nezmohl. Když se otevřeli dveře Bill prudce trhl hlavou a podíval se kdo vešel. Ve dveřích se tísnili tři doktoři a ta sestřička, která na Billa koukala stále trochu vyjukaně.
"Dobrý den, pane Kaulitzi. Jak se máte?" zeptal se ho jeden z doktorů, který se protlačil do pokoje jako první a pokusil se o napodobeninu úsměvu. Bill na něj upřel oči.
"Jak by se vedlo vám, kdyby vás připoutali k posteli aniž byste věděl proč?" Odpověděl otázkou.
"Ehm, jistě, je nám jasné, že to musí být nepříjemné, ale je to pouze pro vaše dobro." Bill cítil jak mu pomalu stoupá hladina adrenalinu.
"Pro moje dobro? Děláte si srandu?! Pro mé dobro by bylo, kdybych byl doma s Tomem a koukal na televizi!!" Rozkřičel se na doktora.
"Vidíte a pro to tu jste. Trpíte duševní poruchou. Názvy vás nebudu zatěžovat, ale vyžaduje to léčení. Vaše matka nám vysvětlila, že jste žádného bratra nikdy neměl." Bill to poslouchat nechtěl. Proč mu všichni tvrdí, že bratra nemá? On to snad ví nejlépe, když s ním prožil celý život. Bill opět začal cloumat řemeny, které ho drželi. Neodpustil si pár nadávek na adresu doktorů, kteří nad ním stály. Jeden z nich jen kývl na sestřičku a ta odběhla. Pak si ti tři polehaly na různá místa Billova těla tak, aby mu zabránili v pohybu. Bill se stále vzpíral a křičel, ale nikterak mu to nepomohlo.
"No tak, uklidněte se! Už chápete proč jsme vás přivázali? Týden jste byl v bezvědomí a každou chvíli jste sebou házel a kdybychom vás nepřikurtovali určitě byste si ublížil." Snažil se mu domluvit jeden z doktorů. Vypadal z nich nejmladší. Ale to už se vracela sestřička se dvěma zřízenci a s injekcí v ruce. Zřízenci pomohli doktorům podržet Billa a sestřička mu rychle píchla látku přímo do žíly. Bill si všiml, že tam měl již několik vpichů.
Prakticky okamžitě Bill pocítil únavu. Svaly mu ochably a on už jen bezvládně ležel a snažil se neusnout ale sedativum bylo hodně silné. Co, ale nevěděl bylo to, že tento jeho souboj celou dobu někdo sledoval.
"Jak je to možné? Proč se to stalo mému synovi?" vzlykala paní Kaulitzová na rameno svému manželovi, Billovo nevlastnímu otci.
"Simone a neměla bys mu to říct?" zeptal se jí váhavě. Ona k němu šokovaně zvedla oči.
"Nikdy!" odmítla rezolutně. Její muž jen sklopil pohled a dál hladil svou ženu po zádech.
"Ale jak je možné, že si celý život myslel, že má dvojče? Nikdy jsi se o tom před ním nezmínila? Dokonce to jméno!" nevzdával se, ale Billova matka byla neoblomná.
"Už sem řekla ne! Bill se nikdy nedozví, že jeho dvojče zemřelo při porodu!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lyra Lyra | Web | 28. října 2006 v 11:43 | Reagovat

je krásné, ale chtělo by to někdy i dobrý konec...takhle vypotřebuju všechny kapesnky v domě!

2 bačinqa bačinqa | Web | 29. října 2006 v 17:29 | Reagovat

fakt dobre

3 ppp ppp | 19. listopadu 2006 v 10:46 | Reagovat

mazec ale bylo to peknyy

4 Anette Anette | 31. března 2007 v 15:00 | Reagovat

Super!:)

5 danuška danuška | 5. dubna 2007 v 16:00 | Reagovat

ty woe to je wšechno tak smutnýýý!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama