Esej.....

18. října 2006 v 18:11 | Crowley... |  Poruchy
Tohle je esej na psychologii jedné mojí kamarádky, Zuzky, která studuje střední zdravotnickou školu(poslední ročník).... Podle mého názoru vystihuje osobní situaci mnoha lidí.......berte prosím ohled na autorská práva a nekopírujte....stejně by vám to bylo k ničemu.....A zároveň se chci Zuzce omluvit, že jsem to sem dala bez jejího svolení, ale kdybych se jí zeptala, tak by mi to nedovolila a to by byla škoda.......

Musím plnit vše co ode mě očekávají rodiče, prarodiče, učitelé i přátelé

Jsem , nebo jsem spíše byla naprosto normální holka. V ranném dětství mě mamka oblékala do šatiček, dělala mi culíky, no prostě jsem byla na první pohled naprosto normální roztomilá holčička. S postupem času a nezastavitelného vývoje se však něco nedělo zcela podle pravidel přírody. Nikdy jsem neměla velký zájem o společnost jiných dětí, prostě jsem byla samotář a to se na malé dítě moc nehodí, často jsem plakala , budila se v noci a jinak tyranizovala své rodiče. Na základní škole jsem se rozkoukala docela rychle a záhy jsem si našla kamarádky. Také jednoho velice dobrého kamaráda se kterým jsem prováděla různé lumpárny, byly jsme nerozluční. Ale to všechno co jsem si pracně budovala bylo během okamžiku pryč. Základka skončila, cesty nás všech se nenávratně rozešli a nastoupili jsme na jiné školy.
Teď už je ze mě velká holka, co má občas složitý život. Ale nějak se ze mě čím dál tím více stává opět ta malá holčička. Po ulici chodím s hlavou sklopenou tak, že už na obvyklých trasách znám snad každý kamínek. Mnohdy slyším neklop tu hlavu a koukej se před sebe. Ale proč vždyť já netoužím koukat se protijdoucím lidem do očí. Hodně jsem se do sebe uzavřela. Kamarádský vztah s mojí mamkou se vytratil někam do neznáma. Poslední dobou se z mého života vytrácí i dlouholetí přátelé… Tak takové myšlenky se mi občas honí hlavou.
Ale teď tam mám něco naprosto jiného. Dnešní den, který byl naprosto příšerný.
Jen co jsem ráno otevřela oči do hlavy se mi zcela bez pozvání nahrnuly myšlenky co musím dnes udělat. Tomu tedy říkám probuzení. Ráda bych si jednou zase pořádně odpočinula, zapomněla na všechny starosti a povinnosti. Chtěla bych zase jednou jít večer spát s prázdnou hlavou. Ale poslední dobou může akorát tak prasknout. A co teprve ten pocit, že jen co se opět probudím, vše mě bude tížit jako veliký balvan, kterého se ne a ne zbavit…
S chutí do ranního koloběhu, pomyslím si znechuceně. V hlavě mám strašný chaos. Nesmím si v autobuse zapomenout přečíst to opakování co nám ve škole zadali. Večer jsem rychle usnula takže…. Jako robot si sedám do lavice. Někdy mám vážně pocit, že jsem ze samostatně myslícího tvora změnila hodnost na automat. Už dávno jsem zjistila, že nemá cenu něco plánovat. Stejně to většinou nevyjde jelikož musím skákat jak ostatní pískají. No doma ze mě chtěj mít hodnou holku tak mě podle toho vychovávají. Je mi ale záhadou proč mi celý život něco zakazují a přikazují, ale můj bratr může dělat vše co se mu zachce…
V tu chvíli ve mně vždycky něco křičí: ´´Jsem živá bytost s pocitama a dřív jsem taky měla sny, tak mě popusťte ten řemen! Vždyť mě tady dusíte… ´´
Ale to nikdo neslyší. A ve škole to není o nic lepší. Koukám jak se do nás učitelé snaží vzdělávat, ale každý později rezignuje. Co? Někdo na mě mluvil? Ach jo už ani to naprosto zbytečné tlachání s ostatními mě nijak nezajímá. Proč taky…. Mám svůj svět, který nikdo nechápe. Proč ostatním říkat moje trable? Co s tím asi tak udělají? Nic, nikdo s tím nic neudělá. Musím si to vyřešit sama. Tak a sem konečně doma, něco mi tu chybí - ten pocit klidu a jistoty co jsem měla vždy když jsem se vrátila opět domů, vymizel nevím ani kdy a jak, asi to bylo postupně. No to se mi dostalo velice milého přivítání. Miluju když je mi na pozdrav odpovězeno: ´´ Půjdeš nakoupit, takže doufám, že nemáš nic domluveného!´´
Aha a brácha tam jít nemůže. I když se celý den válí doma , on je přeci strašně unavený a má toho dost v práci a já se pořád je flákám. Ale to, že já mám za sebou náročný den a taky si potřebuji odpočinout to nikoho nezajímá co! Každou sobotu uklízím celý barák, chodím pořád nakupovat, peru si a žehlím, ale to je zřejmě málo jelikož jsem prý strašně líná a s ničím doma nepomáhám…. Proboha to jsou všichni slepí?! Holka hlavně se tu nerozbreč! Tak teď už snad bude chvilka klidu, ale ne musím dělat věci do školy. Tak fajn rychle do toho, ať už to je hotové. Teda přímá a nepřímá úměrnost mi vážně moc neříká… A ještě si vypracuju otázku z češtiny ať toho pak nemám moc. Hotovo. No ne ve mně se cosi rozzářilo a já mám takový hřejivý pocit, že jsem něco udělala. Ale ne co je zase mami? Co? Že se mám učit… A co jsem jako ty celý 3 hodiny teď jako dělala? To už je na mě po dnešku trochu moc.
Tady někdo vážně ví jak potěšit. Všechno se ve mně vaří a mám pocit, že brzy vybouchnu. Kdo to zase je? Lucka potřebuje s něčím pomoct. Moment někdo mi volá, hm Saša potřebuje udělat v knihovně nástěnku a navíc musím s Janičkou vymyslet tu akci pro děti, ale jak to tak vidím zůstane to spíš na mě. Tak to nějak přestávám zvládat, na jednoho je toho trochu moc!
O rok později:
No to jsem teda dopadla. Ani si pořádně nepamatuju co se tehdy stalo. Vím jen, že jsem večer byla uplně vyčerpaná a zničená tím koloběhem a shonem. Pustila jsem si radio a…….. Dál už to vím pouze z vyprávění mojí mamky. Ráno, když jsem dlouho nevstávala, myslela si že mám posunutý začátek vyučování. Když jsem ale nevstala ani po 9. hodině, šla mě vzbudit... Když otevřela dveře první co viděla byla kaluž krve a v ní jsem bezvládně ležela já. Nevím, jak se to doktorům povedlo, ale dokázali mě vrátit do života.
Stálo to však všechny strany mnoho úsilí. Na dotazy proč jsem nedokázala podat řádné vysvětlení. Jediné co jsem věděla, že ten tlak okolí nešel zvládat do nekonečna.
Těď se léčím na psychiatrii, kde se snažím najít nový smysl života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzanka Zuzanka | Web | 20. října 2006 v 17:21 | Reagovat

Teda  Janicko nebejt moje dobra kamaradka tak si mrtva! :o)

2 Lyra Lyra | Web | 28. října 2006 v 12:42 | Reagovat

Noo, co k tomu napsat..já jsem něco podobného, ale do takového etrému bych nešla..neříkkám..ozdoby na rukou sice mám(:D) ...ale chápu tě.

3 bačinqa bačinqa | Web | 29. října 2006 v 9:04 | Reagovat

fakt dobreee

scasti tiez zazivam nieco podobne v mojom skutocnom zivote..

4 Cajda Cajda | 8. dubna 2007 v 9:59 | Reagovat

Tohle není esej.

5 Bubble Bubble | 22. prosince 2008 v 12:12 | Reagovat

Je zvlastni pozorovat ze tolik lidi proziva to sami..a ani jeden znich nevi jak ven...

6 Jamal Jamal | 19. května 2010 v 22:24 | Reagovat

To je zbabělost! Tohle co tu popisuje zažívá každej člověk! Však je tam kde patří, je to pouze na člověku jak se stím vyrovná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama