Dvojčata....by Crowley...

7. října 2006 v 16:18 | Crowley... |  Jednodílné povídky TH
Tmavovlasý mladík seděl na židli v kavárně. Jednou rukou si elegantně míchal kávu a v druhé držel papír pročítaje si text, který právě napsal. Byl to text nové skladby a Bill čekal na Toma se kterým se tady měl sejít.
Bill nechal míchání kávy, odložil papír a netrpělivě se podíval na hodiny nad prodejním pultem. Tom měl už deset minut zpoždění. Jako obvykle. Tohle Bill na bratrovi přímo nesnášel. Kamkoliv měli spolu jít nebo kdekoliv se spolu měli sejít, tak Tom chodil zásadně pozdě. Bill nahmatal v kapse kalhot telefon a rychle vyťukal naštvanou sms. Ale než ji stačil odeslat přišla mu sms od Toma. Bill se pousmál. Tohle se jim stávalo často. Tom se omlouval, že jde zase pozdě, ale prý je v centru zácpa a on stále sedí v autobuse. Bill tedy strčil mobil zpět do kapsy.
Bill se naklonil s tužkou v ruce nad papír a chystal se udělat pár úprav. A právě v tu chvíli se to stalo. Na bílý, úhledným písmem popsaný, list papíru dopadla kapka krve. Bill nechápal a stále na tu drobnou kapičku zíral. Když k ní dopadla další, rozechvělou rukou si sáhl pod nos. Cosi nahmatal a když se na prsty poté podíval měl je už od krve celé. Rychle zaklonil hlavu a na stole nahmatal ubrousek. Přitiskl si ho k obličeji, vstal od stolu a chtěl odejít na toaletu.
Ovšem jakmile se postavil zatmělo se mu před očima a v hrudi jako by mu explodovala nálož. Bill okamžitě zapomněl na krvácející nos a oběma rukama se s výkřikem vystrašeně chytil za srdce. Pod nátlakem bolesti klesl na kolena a to už se okolo něj začali zbíhat lidé a někdo volal záchranku. Bill měl oči rozšířené strachem, ale to už nevydržel ani v pokleku a celou vahou dopadl na zem, kde se v bolestivých křečích stočil do klubíčka. Už dávno nevnímal krev vytékající z jeho nosu a pomalu tvořící kaluž pod jeho hlavou. Dávno nevnímal lidi, kteří okolo něj pobíhali a neustále pokřikovali. Celou dobu vnímal jen bolest v hrudi a neuvěřitelný strach o jednu osobu.
"Tome,…" zmohl se jen zašeptat než upadl do bezvědomí.
---
"Infarkt!! Děláte si srandu?! Jak může mít zdravý sedmnáctiletý chlapec infarkt?!"
"Je mi líto, že vám to říkám, ale opravdu netušíme, paní Kaulitzová. Výsledky Billových vyšetření ještě nejsou kompletní, takže by jakýkoliv předčasný závěr mohl být špatný." Bill slyšel mluvící dvojici jakoby z velké dálky, ale pomalu se mu vědomí začalo probírat. Alespoň rozeznal rozčílený hlas své matky.
"Je mi jedno, že nejsou kompletní výsledky! Já chci vědět proč měl můj syn infarkt!!" křičela stále na doktora.
"Máme pouze domněnky a pokud vám stačí tak vám je tedy řeknu. Pravděpodobně už toho na vašeho syna bylo moc. Sama víte nejlíp co všechno prožil za poslední rok a i když se zdál být v pořádku, jeho srdce všechen ten stres prostě nezvládlo." Bill sice slyšel doktorovo vysvětlení, ale on sám věděl co mu je.
"Mami…." Pokusil se zašeptat a zřejmě se mu to povedlo, protože k jeho posteli ihned přiběhly dvě postavy.
"Ano, Bille, zlatíčko! Sem tady!" matka chytla syna pevně za ruku a po tvářích jí tekly slzy. Doktor začal kontrolovat přístroje blikající Billovi nad hlavou.
"Co je s Tomem?" vysoukal ze sebe Bill a konečně se mu podařilo otevřít oči a zaostřit na matku, která se s nechápavým výrazem podívala na doktora a pak zpět na syna.
"Ale co by s ním mělo být? Pravděpodobně je doma nebo někde ve městě. Snažila sem se mu dovolat, ale má vypnutý telefon. Teď na nic nemysli a odpočívej." Konejšila matka Billa, ale ten se strachem v očích zakroutil hlavou.
"Ne! On není v pořádku! Já cítím, že se mu něco stalo! Já to cítím! Já to vím!" Bill se pokoušel zvednout, ale matka s doktorem ho zatlačili zpět na postel. Byl zesláblý, takže jim to nečinilo žádný problém.
Doktor už chtěl začít na Billa pohoršující proslov, ale do pokoje vtrhla sestřička.
"Pane doktore, musíte rychle dolů na pohotovost! Vezou nějakého postřeleného chlapce!" A odběhla pryč.
"Zůstaňte ležet!" přikázal ještě doktor Billovi a s omluvným pohledem upřeným na paní Kaulitzovou vyběhl z pokoje.
Bill se na posteli posadil a s vytřeštěnýma očima zíral do prázdna. Matka se na něj soucitně podívala a hladila ho po zádech.
"To je Tom…" vydechl Bill a stále zíral jakoby skrz stěnu.
"Cože?" Nechápala paní Kaulitzová. Čím déle syna pozorovala, tím jí prostupoval stále větší strach. Takhle se Bill nikdy nechoval. Ale vzpomněla si, že už tenhle výraz jednou viděla. U Toma. Přesně takhle se choval Tom, když byli malí a Billa, jakožto alergika, kousl komár a musel být převezen do nemocnice. Tom, stejně jako teď Bill, zíral do prázdna a stále opakoval, že se Billovi něco stalo.
"Ten koho vezou je Tom…Já to vím…je to Tom…je to Tom…" stále opakoval Bill a měl ten stejný nepřítomný pohled.
"Ale to je přece nesmysl, to ne-" začala ho matka přesvědčovat, ale Bill ji přerušil.
"Prosím, běž se podívat jak mu je." A otočil na ni hlavu. Paní Kaulitzová chvíli váhala, ale Bill se zdál být klidný, až na ten výraz.
"Dobře, jdu se tedy podívat koho to přivezli, ale jsem si jistá, že to Tom není." Opakovala stále a přesvědčovala spíše sebe než Billa, který stále seděl vzpřímeně na posteli a už zase zíral do stěny. Paní Kaulitzová tedy opatrně vyšla z pokoje a zamířila o patro níž na pohotovost.
Ani se nemusela ptát kam zmíněného chlapce dovezli. Okamžitě jak vkročila do rozlehlé haly pohotovosti, v rychlosti okolo ní proběhla nějaká sestra. Paní Kaulitzová usoudila, že tolik spěchu bude pravděpodobně jen kvůli postřelenému a tak se pomalu vydala směrem, kterým sestra odběhla.
Když paní Kaulitzová procházela dlouhou chodbou opět kolem ní proběhla sestra a rychle vrazila do nějakých dveří vpravo. Paní Kaulitzvá tedy nakoukla skrz sklo ve dveřích co se děje uvnitř a nemohla uvěřit vlastním očím. Přímo před ní ležel její druhý syn.
"To není možné.." zašeptala, ale nezmohla se na žádný pohyb. Stále jen přes sklo sledovala počínání doktorů a sester. Ale najednou se něco změnilo. Všichni přestali cokoliv dělat. Jakoby se zastavil čas. A paní Kaulitzová jako ve snu slyšela jedinou větu.
"Smrt nastala v …." Ale čas už neslyšela, protože se jí zatmělo před očima a ona se sesula k zemi.
Nikdo z nich ovšem nevěděl, že o patro výš už přístroje nad Billovou hlavou nepípají do rytmu tlukotu jeho srdce. Graf na obrazovce už neukazuje jeho činnost, protože ve stejnou chvíli jako přestalo tlouct srdce Tomovi, přestalo tlouct i jeho bratrovi…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lyra Lyra | Web | 28. října 2006 v 11:48 | Reagovat

Bééé..já už další nesnesu!

2 bačinqa bačinqa | Web | 29. října 2006 v 17:34 | Reagovat

fnuk to je takeee smutne  fnuk

3 bodlin@ bodlin@ | E-mail | Web | 6. listopadu 2006 v 18:55 | Reagovat

je to hezky...ale že jsou tam kluci z TH to mě teda překvapilo.....:o?

4 ppp ppp | 18. listopadu 2006 v 19:13 | Reagovat

aaaaaaaaaaa to je uplne nadhernyyy

5 Mykerina Mykerina | E-mail | 29. prosince 2006 v 15:23 | Reagovat

ja tu yt vole zacla bulet.sem si rozmazala sely cerny liceni :(

6 Anette Anette | 31. března 2007 v 14:40 | Reagovat

JEŽIŠ, tohle mě naprosto dostalo!!!!!KRÁÁÁÁÁÁÁÁSA!:)

7 danuška danuška | 5. dubna 2007 v 15:29 | Reagovat

mnooo, a je to, už zaseic buliiim!!!:(

8 Katschenulinka Katschenulinka | 6. května 2007 v 16:13 | Reagovat

to je nádherný já skoro bulela.....:(...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama