Co dokáže bratrská láska I. část ....by Crowley...

7. října 2006 v 16:07 | Crowley... |  Jednodílné povídky TH
"No tak, Tome, vstávej sakra nebo přijdeme zase pozdě!" ozývá se z koupelny Billův naštvaný hlas.
"Hmmm...." zamručí Tom a neochotně se vyhrabe z vyhřáté postele. Když vejde do koupelny vidí, že jeho bratr už je připravený odejít a jen čeká.
"No to je dost! Počkám na tebe dole a pospěš si." Okřikne Bill své dvojče ještě a mizí za dveřmi. Ovšem Tom nepotřebuje ráno tolik času jako jeho bratr. Bill je poněkud extravagantní a tak mu raní hygiena zabere víc času než si oči obkrouží černou tužkou, než si upraví černě obarvené vlasy a než si nalakuje nehty. Za to Tom si jen opláchne obličej, vyčistí zuby a dredy si dá do culíku.
Po deseti minutách už dusá Tom dolů po schodech a hned mu pohled padne na Billa, který stojí u vchodových dveří a tváří se jako anděl zkázy. Když Tom seběhne poslední schod vrazí mu bratr do jedné ruky rohlík a do druhé batoh.
"To se nemůžu ani v klidu nasnídat?" zeptá se žalostně Tom. Bill po něm jen vrhne smrtícím pohledem a už se hrne ze dveří. "Hmmm asi ne.." zamumlá si Tom pro sebe, ukousne si suchého rohlíku a vydá se za svým dvojčetem ven z domu.
Autobus stihnou jen taktak a jakmile se začnou procpávat uličkou na volná místa začne jejich klasický školní den.
"Hele teplý bratři Kaulitzové!" křikne kdosi a jen u toho nezůstane: "Co pak, že jste to dneska stihli? Billík asi ošidil make-up a Tomík zanedbal vyhrabávání breberek!" a to už se celý školní autobus bavil na účet Toma a Billa. Abyste to pochopili ani Bill ani Tom nepatří mezi oblíbence jak kvůli vzhledu, tak kvůli tomu, že bez sebe nedají ani ránu. A výběrové gymnázium není místo pro člověka, který má rád svůj klid a okolí ho nezajímá. Jakmile nezapadnete první den tak nezapadnete nikdy. A to je případ Toma a Billa. První den totiž chyběli a jelikož na ně zbyla poslední lavice v rohu jsou tak trochu izolovaní od zbytku třídy. Ale nejen od třídy. Nemá je rád prakticky nikdo na škole.
Když dorazí ke škole, tak Bill s Tomem radši počkají dokud všichni nevystoupí a až pak se vydají ven z autobusu.
"Ach jo, nějak se mi tam dneska nechce." Povzdechne si Bill a jelikož mají do zvonění čas, tak si sedne na lavičku před školou.
"No tak, brácha, snad se nenecháš vydeptat tou bandou pitomců?!" okřikne Tom své dvojče a posadí se vedle něj.
"O to nejde. Ti kreténi mi můžou políbit prdel, ale mám takový divný pocit. Nevím co to je, ale už od rána mi pořád něco padá a ...no prostě...nevím...je mi nějak divně." Tom se na Billa jen starostlivě podívá. Samozřejmě, že okamžitě vycítil, že není s bratrem něco v pořádku, taky jsou to dvojčata, ale v tuhle chvíli nevěděl co mu má na to říct tak ho jen vzal kolem ramen.
"To bude dobrý. Uvidíš, že to bude jen další otravný den ve škole." Řekl mu a pokusil se o povzbudivý úsměv, ale sám měl taky divný pocit, takže se mu podařil spíš škleb. V tu chvíli ovšem začalo zvonit a tak se rozběhli do třídy. Naštěstí dorazili před profesorem, ale uvítání od spolužáků taky nebylo nikterak milé. Za ten rok a půl co jsou na téhle škole si na nějaké to pokřikování a nadávky dávno zvykli, takže je to nechávalo chladnými a když už to někdo přehnal měli vždy po ruce nějakou odpověď na odpálkování. Dnešek měl být ale jiný.
Vyučování proběhlo v pohodě. Tom ani Bill se neučili špatně, takže jim jejich výstřední vzhled u profesorů procházel bez větších připomínek.
Ovšem, když se Tom s Billem chystali jít na autobus, na školním dvoře jim cestu zastoupilo pár kluků z vyšších ročníků. Bill i Tom měli tu výhodu, že byli poměrně vysocí, takže jim nedělalo problémy dívat se jim přímo do očí. Bill byl dokonce vyšší než Tom čili i vyšší než pár týpků, kteří jim právě zastoupili cestu.
"Kampak kampak? Snad nechcete odejít domů a ani se s námi nerozloučit?" zeptal se jeden z nich.
"Nechte nás projít." Řekl ledovým hlasem Bill a podíval se tomu klukovy do očí.
"Jejda, z tebe jde teda strach. Že jo kluci, že z něj jde strach?" všichni se začali hlasitě smát a v tu chvíli už je pozorovala většina lidí na dvoře.
"Moc dobře víte, že nechceme problémy, tak nás nechte projít." Zkusil to pro změnu Tom stejně ledovým hlasem jako Bill.
"Tak to máš chlapče blbý, protože problémy vám začali v den co jste překročili půdu naší školy." Zasyčel jeden z nich.
"Na tohle nemám čas ani náladu." Ucedil Bill mezi zuby a chtěl projít mezi dvěma kluky. Jeden z nich ho ale chytil za bundu a doslova hodil zpět. Bill se svojí vychrtlou postavičkou neudržel rovnováhu a upadl na zem. Ale tak nešťastně, že se praštil do hlavy o lavičku.
"Bille!!" vykřikl jen Tom a už klečel na zemi u bratra, který nechápavě zíral na krev, kterou si setřel z obličeje jak mu vytékala z rány na hlavě.
"A sakra." Ulevil si ten co do Billa strčil a v tu ránu byl i s ostatními v tahu. Celé nádvoří ztichlo a jen zíralo na Toma, jak v náručí pohupuje blednoucího Billa.
"Co tak čumíte??!!" rozkřikl se neadresně: "Zavolejte někdo sanitku!!" Ale nevypadalo to, že by se k tomu někdo měl. Pak se konečně vzpamatovala jedna holka od nich ze třídy a záchranku zavolala, ale nikdo se neměl k tomu, aby Billovi pomohl.
Než přijela sanitka Tom Billa pořád držel a snažil se ho uklidňovat, pořád na něj mluvil, hlavně aby se nedostal do šoku. Mikinou mu otíral krev z obličeje, která jako by nechtěla přestat vytékat.
Po pár minutách konečně uslyšeli houkání sanitky. Na nádvoří už zůstalo jen pár nejzvědavějších lidí.
Když záchranka dorazila z vozu vyskákalo pár lidí a už se s různými kufříky a s nosítky hnalo k dvojčatům. Jakmile k nim doběhli jemně Toma odstrčili a dali se do ošetřování Billa.
"Co se stalo?" zeptal se pravděpodobně doktor.
"On - on - on..." koktal Tom.
"V klidu chlapče." Položila mu ruku na rameno sestra a usmála se na něj. Tom polkl a zkusil to znovu.
"On zakopl a jak padal praštil se do hlavy tady o lavičku." Zalhal Tom. Ani nevěděl proč.
"Vy jste jeho kamarád? Jak se jmenuje?" Zeptala se ho tatáž sestra, která ho uklidňovala.
"Bill Kaulitz. Ne, já jsem jeho bratr....Dvojče." dodal potichu, ale sestra ho stejně slyšela.
"Opravdu jste dvojčata?" ale víc už nestihla, protože doktor dokončil ošetření a už nakládali Billa na nosítka a vezli ho k sanitce.
"Bude v pořádku?" Tom za nimi běžel.
"Vypadá to jen na povrchové zranění a lehký šok, ale víc ukáže až vyšetření v nemocnici." A už Billa nakládali do vozu. Sestra se otočila na Toma.
"Pojedete s námi?" zeptala se ho. Tom neváhal ani vteřinu a naskočil do sanitky, posadil se vedle Billova nosítka a vzal ho za ruku. Bratr se na něj otočil a jen se usmál.
"Ahoj Tome." Řekl potichu, ale jakoby ho to vysílilo, zavřel oči a vypadalo to že usnul. Tom se vyděsil.
"Co mu je?"
"Nebojte, dali jsme mu nějaké léky na uklidnění, než dojedeme do nemocnice tak se určitě probere." Povzbuzovala ho sestra a doktor stále kontroloval Billa.
Když dorazili do nemocnice, tak Billa rychle vezli rovnou na nějaké vyšetření hlavy. Tom chtěl jít s nimi, ale sestra ho zarazila.
"Tam bohužel nesmíte. Támhle je čekárna a asi byste měl zavolat domů. Pokud teda nechcete, abychom rodičům zavolali sami?"
"Ne zavolám já, děkuji." Tom šel se svěšenou hlavou do čekárny a posadil se. Chvíli jen tak seděl a stále si neuvědomoval, co se vlastně stalo. Pak vzhlédl a přímo naproti sobě uviděl telefonní automat. Zvedl se a přišoural se k přístroji. Vzal sluchátko a naházel do telefonu mince. Telefon chvíli zvonil a pak se ozval záznamník a hlas jeho matky: "Dobrý den, dovolali jste se k rodině Kaulitzových. Nejsme doma, tak nám po zaznění tónu zanechte vzkaz." Píp. Tom nevěděl co má říct. Po chvíli se odhodlal.
"Mami to sem já, Tom. Přijeď prosím tě do nemocnice. Bill je na vyšetření." A sluchátko položil. Víc to nerozebíral, už takhle bude paní Kaulitzová určitě vystrašená víc než dost. Jak tam tak bloumal po čekárně napadlo ho, jak asi musí vypadat.
"Prosím vás, kde jsou tady toalety?" zeptal se starší paní na recepci a ta mu ukázala ať jde chodbou do leva.
Když Tom dorazil na záchod, zhrozil se při pohledu do zrcadla sám sebe. Byl strašně bledý a na několika místech obličeje měl rozmazanou Billovu krev. Okamžitě se začal omývat, ale pak se zaměřil na mikinu, kterou si znovu oblékl. Byla také celá od krve. Ihned si ji sundal a jako kdyby byla nakažená nějakou nemocí, ji odhodil na zem. Pak se podél zdi sesul na zem, chvíli jen tak seděl a pak si chytil hlavu do dlaní a nekontrolovatelně se rozbrečel. Bill byl už jako malý nemehlo, takže byl v nemocnici často, ale nikdy to nevypadalo tak vážně. Tom tomu stále nemohl uvěřit. Tenhle pocit nikdy nezažil a doufal, že už nikdy nezažije.
Jak tam tak seděl jako hromádka neštěstí, někdo otevřel dveře. Tom jen zvedl hlavu a uviděl vyděšený obličej nějakého pána. Ten zase zavřel a pravděpodobně šel radši někam jinam. Po chvíli se ale dveře otevřeli znovu a v nich stál ten pán, ale měl sebou tu paní z recepce a nějakou sestru.
"Probůh co tady děláte?" zeptala se šokovaně sestra a zvedala Toma na nohy. Pak si všimla zakrvácené mikiny.
"Stalo se vám něco?" zeptala se ho rychle.
"Ne mě ne, já sem v pořádku, ale před chvílí sem přivezli mého bratra. Vezli ho na nějaké vyšetření." Tom si opláchl obličej studenou vodou a doufal, že se trochu vzpamatuje.
"A jak se váš bratr jmenuje? Když půjdete se mnou, tak zjistíme jak na tom je, ale na záchodě s tím nic nenadělám." Usmála se na něj sestra. Tom jen přikývl a zvedl se země zakrvácenou mikinu.
"Bratr se jmenuje Bill Kaulitz." Řekl sestře po cestě do čekárny. Tam ho sestra posadila a řekla mu, že půjde zjistit, jak jsou daleko s Billovým vyšetřením.
Tom jenom bezradně seděl. Po tvářích už mu tekly slzy, ale už nevzlykal.
"Pane Kaulitzi?" promluvil někdo na Toma. Ten vzhlédl, spatřil nějakého doktora a tak rychle vyskočil na nohy.
"Jak je Billovi? Bude v pořádku?" Chrlil otázky. Doktor jen zvedl ruce, aby Toma umlčel.
"CT hlavy neukázalo nic, co by nás mělo znepokojovat. Jedná se pouze o lehký otřes mozku a pár stehů na hlavě. Ale i tak si tu vašeho bratra necháme přes noc na pozorování." Tomovi se ulevilo tak moc, že kdyby se na poslední chvíli neovládl, tak skočí tomu doktorovi kolem krku. Trochu se mu z toho ale zamotala hlava a tak se zakymácel. Doktor ho naštěstí chytil.
"Vypadá to, že budete potřebovat něco na uklidnění. Sestři vezměte pana Kaulitze na pokoj k jeho bratrovi a dej tu něco lehkého na uklidnění. Volal jste rodičům?" zeptal se ještě doktor než Toma sestra odvedla.
"Ano, ale byl tam záznamník." To už ho sestra vedla pryč.
Když vešli na pokoj, první co Tom uviděl byl jeho bratr. Ležel na posteli a u hlavy mu pípal nějaký přístroj.
"Bille!" vykřikl Tom a běžel k němu: "Bille!" křikl znovu, když ho chytil za ruku. Ale Bill nereagoval.
"Proč mi neodpovídá? Ten doktor říkal, že bude v pořádku! Proč není vzhůru! Bille!"
"Klid pane Kaulitzi. Váš bratr dostal léky, aby se mohl pořádně vyspat. Pane Kaulitzi!" ale to už Tom neslyšel, protože se sesul k zemi.
Tom pomalu otvíral oči, všude byla tma. Asi noc. Ale najednou někdo vykřikl.
"Tome!!" a někdo ho začal objímat a mačkat.
"Mami?" nechápal chvíli Tom, ale pak se podíval na postel vedle sebe, uviděl stále spícího Billa a objal matku snad jako nikdy předtím.
"Mami je mi to hrozně líto, ale..." začal, ale nedořekl.
"Proč se omlouváš ty trdlo?" usmála se na něj mamka a znovu ho pevně objala.
"Už si mluvila s doktorem?" zeptal se Tom, který nemohl odtrhnout oči od ležícího Billa.
"Ano, říkal, že Bill má jen lehký otřes mozku a zítra odpoledne ho pustí. No a ty..ty si prostě jeho dvojče a byl to na tebe moc velký šok, vidět ho tu ležet. Ale pro mě to byl taky šok vidět vás tu ležet oba." Znovu Toma pevně stiskla.
"Tak, když už si vzhůru, zajdu to říct doktorovi a dám si kávu." Usmála se na Toma a se smutným pohledem na Billa odešla z pokoje.
Tom vstal z postele a sedl si na postel k bratrovi. V obličeji byl bledý a na hlavě měl velkou náplast přes stehy. Tom chytil Billa za ruku, pevně mu ji stiskl a zašeptal.
"Tohle jim jen tak neprojde, bráško."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama